18. 10. 2015

18. října 2015 v 20:47 | Mai |  JÍDELNÍČKY
Ahooj:-)
Váha a žrádlo katastrofa. Stalo se přesně to, čeho jsem se bála. A něco podobného co minulý rok. Ale ještě mi to nedošlo. Prostě jakoby mi to bylo jedno, ale vím, že není. Jakobych si na jeden den splnila svůj sen... a teď - už je jako konec? Žádná snaha si ho jako udržet? A pak třeba pokračovat dále? Nebo co jako chci? Co si jako myslím, že bude následovat, když se týden v kuse přežírám jako prase? A teď mi ani nepřijde divné nafouknuté hnusné břicho a 4 kg navíc? Kde že jsou ty viditelné čelisti, collar bones a hip bones? Když se zasměju, vidím začátek druhé brady. Jako fakt? OMG. Co teď?

Bojím se, co bude dál. Nevím, co se stane a nemám žádnou jistotu. Jsem totiž solidně zmatená sama ze sebe. Teď tu přede mě postavili tyčinky a mísu plnou oříšků. Přemýšlela jsem... ale ne, nevzala jsem si. Dneska jsem měla mít hladovku. Nepovedlo se, měla jsem dort. A pár bonbonů. V čase 13:30 - 14:00. Pak už nic.

Vzpomněla jsem si na film Černá labuť. Patří mezi mé nejoblíbenější. Viděli jste ho? Já ty dialogy znám už nazpamět. No a včera se mi vybavil přímo jeden, který mi vyrazil dech tím, jak na mou nynější situaci seděl.

A dneska, jakoby ke mně zase začal mluvit ten vnitřní hlas. Nechci nic zakřiknout. Že by se vrátila? Že by zase přišla zpět? Kéž by. Prosím, ať je to ona.




"The final act. Your final dance! You've tasted your dream. Touched it! Only to have it crushed. Your heart is broken. Wounded! Your life force fading. The blood drips. The black swan stole your love! There is only one way to end the pain. You're not fearful, but filled with acceptance! And you look down at Rothbart and then at the Prince. And then yes, and the audience! And then you jump!"

Žeru ze stresu? Z nátlaku? Z nervozity? Párkrát určitě ano. Ale většinou jen prostě proto, že chci. A to mě děsí. Nenávidím jídlo právě proto, že ho potřebuju. Ať už jen jako palivo nebo někdy na utišení bolesti. Nenávidím, když se mě někdo zeptá na toto téma. Nenávidím hraní si na to, že jsem normální. Nenávidím přednášky o ppp a debilní kecy ostatních, kteří o tom nic neví. A nejvíc nemůžu vystát sama sebe a ty svoje debilní kecy a výmluvy pro obhajobu tohohle všeho a to, jak se strašně moc prožívám! Každý má přece tyhle svoje problémy a sračky, ale já jsem prostě zahleděná sama do sebe. Nevím, kde jsem, kde chci být ani kde chci skončit. Jsem jak malé děcko, co hodíte do vody a řekněte mu - plav. Jako koráb v rozbouřeném moři. A už když se nepotopí, stejně z něho nakonec zbyde jenom zničený vrak. Připadám si jako mince, do které cvrnknete. Ona se roztočí a vy jen čekáte, na kterou stranu spadne tentokrát. Že spadne, je jasné. Jen nevíte, na kterou stranu... A po tom pádu se musíte zase zvednout, ale ono to nejde. Už jste psychicky vyčerpaní. Nemáte na to začít zase znovu. Vysmíváte se sami sobě, protože to přece už není normální, ne? Na co si dávat další šanci, když víte, že to zase poserete. A vy pak začnete dělat věci, při kterých se nepoznáváte. Divíte se, čeho jste schopni. Ať už je to to přežírání, zvracení, cigarety, alkohol, nechození do školy, lhaní nebo i žiletka v ruce. A vy si uvědomíte, že to můžete skončit kdykoliv. Pokud seberete odvahu. Tu ale nemáte. Už jenom kvůli nesplněným přáním, tajným láskám nebo "slibnější budoucnosti", která stejně slibnější nebude. A tak si potvrdíte vaši slabost na 100%. A pouštíte se. Necháváte se unést tou řekou. Tím proudem, do kterého nevidíte. No a takhle se potulujeme tím naším zvráceným životem a hledáme smysl, který stejně nikdy nenajdeme. Přemýšlíte o všem možném, najdete útěchu v přírodě. Koukáte na svět, jakobyste ho měli vidět naposled.

A přijde někdo, kdo vám řekne nějakou blbost, ani mu to nedojde, nebo někdo, kdo vás pořád otravuje debilníma kecama místo toho, aby vás podržel. A jen se diví vaší reakci. A všechno je pak ještě složitější a rozpadá se vám to pod rukama.
Něco na čem pracujete nějaký čas a pak stačí tak málo a je to všechno pryč. Stejně rychle jako když vyhasne život. Prostě 3, 2, 1...

Nechala jsem se trochu unést. A to jsem si řekla, že na vás ty svoje depky přenášet nebudu... Ale nějak se mi nechce to mazat.

Po těch asi devíti dnech hnusného žraní znovu cítím hlad. Jenže je to jen další z pocitů, které nenávidím. Protože si připadám hubená a křehká. A to nejsem.

Potřebuju si vše ujasnit. Snad to už bude zase jen lepší.
Vaše Mai♥

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fairy Fairy | Web | 18. října 2015 v 21:32 | Reagovat

Film jsem viděla nedávno a byl tak silný, že mě rozbrečel.. držím palce, kočko, drž se! <3

2 Effy Effy | Web | 18. října 2015 v 22:42 | Reagovat

Úplně mi mluvíš z duše. Fakt. Nechápu, kam tohle vede, všechno je pořád stejný, možná i horší. Já se teď pokusím vytěžit ze sebe maximum, protože jiná cesta k mému cíli nevede. Pojď do toho taky, všechno bude dobrý. Budeš se cejtit dobře. Jen si představ, jak si ráno stoupneš na váhu, a tam bude nižší číslo než předchozí den. Jsem tu s tebou, tohle zvládneme! ❤

3 M. M. | Web | 19. října 2015 v 6:30 | Reagovat

Mozna za to nemuzes uplne sama... Jak se dny zkracuji, noci prodluzuji, na cloveka to podvedome dopada a resi to nejspis jidlem. A taky se vic ukladaji tuky na zimu, proste hubnuti neni tak ssnadny jako v lete... Ale ja vim, ze nechces poslouchat dalsi vymluvy :)
Kazdopadne, jestli jsi dneska mela dost a par bonbonu, to je mozna maximalne 600 kcal a z toho se svet nebori :)
Drz se a bojuj :)

4 Maggie Maggie | Web | 19. října 2015 v 16:27 | Reagovat

Nejdůležitější je ujasnit si, co doopravdy chceš. Chceš být křehká a hubená nebo trávit veškerý čas jen jídlem? Až si vše v hlavě vyjasníš a pevně se rozhodneš, uvidíš, že to pujde zase dobře.

5 Cassie Cassie | 19. října 2015 v 19:28 | Reagovat

Mai, Mai, držím ti palce ať to zvládneš všechno překonat,..... a vím že to zvládneš. :-)

6 *S* *S* | E-mail | Web | 19. října 2015 v 19:46 | Reagovat

Zvladnes to! drz se kocko!♥

7 littlebitofkristen littlebitofkristen | Web | 20. října 2015 v 10:16 | Reagovat

Tak pravdivě napsané. Hlavně ať si všechno ujasníš, pak ti to všechno zase půjde, ale taky se v tom plácám. Drž se.

8 Jess-ana Jess-ana | Web | 20. října 2015 v 12:56 | Reagovat

chápu tvuj zmatek a cítím to občas stejně,,,, žeru ted jako prase a konečně včera uz se mi podařilo se omezit ikdyz né moc tak aspon trochu !
Na film černá labut se chystám a  mám ho už v pc tak se těším ;-)
věřím že se brzo najdeš že se ti to vše srovná, nekdy to holt chvíli trvá než nám to všechno dojde a zase začneme fungovat! Dokážeš to :-)

9 Cat Cat | Web | 20. října 2015 v 21:43 | Reagovat

Ja necítim nenávisť k jedlu, neviem si to ani len predstaviť. Ale viem aké je ťažké odolávať tomu... Nesmieš už myslieť na to, čo bolo. Sústreď sa na zajtrajšok a na to, že máš príležitosť zas to dokázať. Nie je hanba spadnúť na kolená, to sa stáva každému. Len sa musíš zas postaviť a ísť ďalej.

10 O. O. | Web | 21. října 2015 v 14:14 | Reagovat

Je škoda, že si teraz ostala zaseknutá v takomto stave.. No to, že si vieš priznať, že chyba ja aj v tebe je dobrá cesta. Ďalšiu šancu si určite zaslúžiš

11 Teri Teri | Web | 21. října 2015 v 20:14 | Reagovat

To mě mrzí, že se teď tak cítíš, ale zlepší se to. Mám to někdy úplně stejně, právě teď jsem taky zmatená a mám pocit, že jde všechno do p****. Držím palce :)
PS:
Děkuji ti, moc jsi mi spravila náladu. Kéž by se mi podařilo ještě víc zhubnout.Budu se snažit! :)

12 Jennifer Jennifer | Web | 23. října 2015 v 18:22 | Reagovat

Drahá Mai, akoby si mi čítala z duše, pretože sa častokrát cítim rovnako...veľa myšlienok máme podobných...mrzí ma, že sa trápiš, ale daj tomu čas a vykroč tou správnou nohou! ;-) bude už len lepšie, len musíš tomu uveriť a film som videla, dokonca som ho pozerala s maminou [:tired:]

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama